Naše metoda sebepoznání a terapie vede člověka k poznání kořenů duševního trápení a zranění promítajících se do jeho života tak, aby se od nich mohl osvobodit. Avšak nejde pouze o to, vymanit se z nepříjemných prožitků. V rámci tohoto procesu se také učíme nalézat jemné, bezpodmínečné štěstí, které dovede sladit naše citové a emoční výkyvy.
Jako lidé jsme často vedeni nežádoucími sklony, zvyky, pudovými a emocionálními reakcemi, předsudky a postoji, do nepříjemných a bolestivých stavů a situací. Každý z nás prožívá zraňující emoční bolest. Pro osvobození se z těchto stavů a hledání šťastnějšího a naplněnějšího života je nezbytné takové sebepoznání, abychom nejen sobě, ale i druhým nepřinášeli další utrpení, a tak jsou cíle terapie v souladu s etickými cíli lidského života.
Naše metoda vychází z mnoha zdrojů. Jsou to terapeutická praxe, vlastní transformační cesta, buddhistická psychologie, analytická psychologie a další prameny. My sami se učíme u těch, kteří se věnují procesu léčení duševních zranění a komplexů s nimi spojených a zároveň jsou si vědomi komplexního procesu transformace vědomí. Tato cesta je otevřená všem, kdo si uvědomují svá trápení a touží nalézt jejich příčiny, aby mohli žít autentický a šťastný život.
Náš přístup je založený na třech pilířích:
- Vědomí – meditace – všímavost – řídící schopnosti vědomí
- Analyticko – imaginativní psychoterapie
- Rozhodování – jednání a kazualita.
První pilíř: Vědomí – meditace – všímavost – řídící schopnosti
Poznání psychologie osobnosti, formování vědomého jáství, psychohygiena, čistění mysli od patologických komplexů a pochopitelně i postupy etického rozvoje jsou založeny výlučně na pozorování prožitkových procesů, jejich vzájemných vztahů uvnitř naší mysli a následném zpracování. A to vše je postaveno na schopnosti psychické procesy pozorovat a uvědomit si jejich působení. To lze díky metodě meditace všímavosti.
Proto je první podmínkou duševního zdraví ukotvení všímavosti v těle. Díky schopnosti pak rozvíjet všímavost skrze meditaci můžeme uchopit svůj vnitřní svět a začít s ním vědomě pracovat. Nepracujeme s žádnými pojmovými konstrukty, ale přímo s prožitkovými mechanizmy, které na nás z našeho nitra působí. Proto je nezbytné obrátit pozornost k tělu a do vnitřního světa a rozvíjet všímavost
Budování všímavosti skrze meditaci je pro zlepšení kvality života nepopiratelným faktem. Čím je pro nás všímavost?
Terapeut a klient společně skrze všímavost zkoumají do detailu procesy, které se odehrávají v psýché a v těle klienta v situacích, které jsou pro něj emočně nabité, nebo z různých předem známých důvodů problematické. Jsou to místa, kde klient buď ztrácí kontrolu nad svými vlastními prožitky protože jej zahlcují, nebo od nich disociuje.
Všímavost je základním prvkem praxe sebepoznání. V buddhismu se často hovoří o plném uvědomění přítomného okamžiku, které přináší jasnost a průzračnost našeho vědomí. Všímavost nám umožňuje vnímat naše myšlenky, emoce a prožitky takové, jaké jsou, bez jakéhokoli hodnocení nebo připojování se k nim.
Všímavost je jako zrcadlo, které odráží realitu bez zbytečných zkreslení. Právě tímto neutrálním vnímáním se uvolňujeme od připoutanosti k našim emocím a myšlenkám a postupně prohlubujeme své sebepoznání.
V průběhu meditační praxe se soustředíme na dech, pocity, myšlenky a další prožitky, které vznikají a zanikají v našem vědomí. Důležité je zachovat všímavost a nezaujatost.
Skrze praxi všímavosti a meditace se u nás rozvíjejí další klíčové řídící kvality vědomí, které hrají klíčovou roli při našem sebepoznání a cestě k osvobození. Tyto kvality jsou základem pro transformaci našeho nitra a dosažení hlubší harmonie sám se sebou a světem.
Důvěra je jako vzácný květ, který kvete v našem srdci, když začneme věřit sami sobě a naší vnitřní zkušenosti. Víme, že můžeme otevřeně přijímat zážitky a pocity bez zbytečných předsudků a posuzování. Důvěra nám umožňuje vstoupit na cestu sebepoznání s otevřeným srdcem a bez závislosti na vnějších podnětech.
Koncentrace je jako plamen svíčky, který nám umožňuje soustředit naši mysl a zastavit rozptylování myšlenek. Skrze koncentraci se stáváme jednotní s přítomným okamžikem, čímž nám umožňuje proniknout do hlubších rovin našeho vědomí. Díky tomu se naše vědomí stává ostrým a průzračným, což nám umožňuje jasněji vidět sami sebe a svůj vnitřní svět.
Vůle je jako síla, která se rodí z našeho nitra. Je to schopnost zaujmout pevné rozhodnutí a setrvat v něm i přes výzvy a překážky na naší cestě. Nasměrovat tok energie prospěšným směrem. Vůle nám pomáhá odolávat negativním tendencím a pokušením, které by nás odváděly od našeho skutečného já. Skrze vůli nacházíme odhodlání a sílu jít za našimi pravými hodnotami a cíli.
Moudrost je jako pramen vědění, který napájí naši duši. Je to schopnost vidět věci takové, jaké jsou, rozlišovat dobré a zlé, bez zakalení iluzemi a klamem. Moudrost nám umožňuje proniknout za povrchové jevy a pochopit příčiny a následky našeho jednání. Skrze moudrost získáváme hlubší porozumění k životu a našemu vlastnímu bytí.
Tyto řídící kvality vědomí jsou jako klíče, které odemykají brány k našemu vnitřnímu já a transformaci našeho nitra. Praktikování meditace nám umožňuje rozvíjet tyto kvality a postupně se přibližovat k pravdivému a šťastnému životu, kde žijeme ve vnitřní harmonii a soucitu k sobě i ostatním.
Meditace nám nepřináší všechny kompetence, které potřebujeme k tomu, abychom život dobře zvládali. I meditující čelí ve svém každodenním životě nejrůznějším potížím. Proto je tu ještě psychoterapie. Jestliže je původní Buddhův záměr meditace vymanit se ze života a jeho strastí úplně, v psychoterapii nám jde především o to, naučit se život přiměřeně šťastně žít.
Druhý pilíř: analyticko – imaginativní psychoterapie
Terapie je potřeba všude tam, kde jsme našimi traumaty a bolestivými stavy příliš zasaženi, kdy je jimi narušen nejen nás vnitřní život, naše schopnost přizpůsobit se měnícím životním podmínkám, ale i vztahy a sociální život vůbec.
Proto je komplexní porozumění nenaplněným vývojovým potřebám pro terapeutickou práci klíčové.
Pro terapeutickou práci je naprosto zásadní porozumět nenaplněným vývojovým potřebám a pochopit, jak emoční bolest a zraňující komplexy vznikají, fungují, jak s nimi nakládat a léčivými postupy navodit trvalou změnu prožívání. V terapeutickém procesu vstupujeme přímo do prožitkových obrazů duše a traumatické stavy zpracováváme způsobem, který je pro danou situaci nejvhodnější.
Hlavními nástroji terapie sebepoznáním jsou pro nás imaginace, analýza a dialektický rozhovor.
Imaginace je technika, která umožňuje klientovi prozkoumat a pracovat se všemi dostupnými prožitkovými obrazy. Během terapie může klient například představit si situace, které ho trápí, a zkoumat své reakce, pocity a myšlenky v různých scénářích. Imaginace umožňuje klientovi prožívat a zpracovávat silné a konfrontovat se traumaty v prostředí, které je bezpečné a pomůže mu vždy nalézt východisko.
Existuje několik druhů imaginace, které se využívají pro různé účely. Některé z hlavních druhů imaginace zahrnují:
Pozitivní imaginace: Tento druh imaginace se zaměřuje na vytváření pozitivních mentálních obrazů a scénářů. Klient si představuje situace, ve kterých se cítí šťastný, sebevědomý nebo úspěšný. Pozitivní imaginace má za cíl posílit celkový pocit štěstí, který vyvažuje všechny silné emocionální výkyvy. Zároveň pracuje se svým vlastním soucitem a empatií v představách.
Terapeutická imaginace: Terapeutická imaginace, také známá jako aktivní imaginace, je technika, při které klient pracuje s obrazy a symboly, aby prozkoumal a vyjádřil své emoce, konflikty a vnitřní procesy. Pomáhá klientovi lépe porozumět sobě samému a nalézt řešení pro své problémy.
Emoční imaginace: Tento druh imaginace slouží k prozkoumání a uvolnění emocí. Klient si představuje emoce, které prožívá, a umožňuje jim volně plynout, což může vést k pochopení komplexů a následnému vnitřnímu dialogu s nimi.
Korektivní imaginace: je technika, která umožňuje klientovi představit si situaci, která napraví bolestivé prožitky z minulosti.
Vizualizace cílů: Tento druh imaginace se soustředí na představu dosažení určitého cíle nebo úspěchu. Klient si představuje, jak dosahuje svých cílů, což mu může pomoci posílit motivaci a zaměřit se na kroky, které je třeba podniknout k dosažení dalších životních úkolů.
Každý druh imaginace má své vlastní specifické využití a je potřeba tuto techniku přizpůsobit potřebám a cílům klienta v terapeutickém procesu. Vždy vybírám vhodný typ imaginace na základě individuálních potřeb klienta a cílů terapie.
Dalším nástrojem je analýza prožitkových obsahů.
Analytický přístup se soustředí na pojmenování a rozumového pochopení hlubších kořenů emocionálního stavu nebo chování klienta. Zaměřujeme se na na odhalení skrytých motivací, vzorců chování a nevědomých procesů, které ovlivňují život. Analýza v terapii sebepoznání může zahrnovat prozkoumání dětských zážitků, minulých traumatu, vztahů s rodiči nebo vzorce chování, které klient získal v průběhu svého života.
A poslední je dialektický rozhovor.
Dialektický rozhovor je forma terapeutického dialogu, která se zaměřuje na vyjasnění a zkoumání protichůdných myšlenek, pocitů a přesvědčení. Terapeut vede klienta k uvědomění si rozporů mezi různými aspekty jeho osobnosti a postoji. Dialektický rozhovor umožňuje klientovi zkoumat a řešit interní konflikty, které mohou bránit jeho osobnímu růstu a naplnění. Tady osobnost terapeuta a jeho vlastní zkušenost a poznání hraje podstatnou roli.
Tyto tři nástroje společně tvoří mocnou kombinaci v terapii sebepoznání. Imaginace pomáhá klientům prozkoumat a vyjádřit a korigovat své emoce a traumatické zážitky, analýza umožňuje porozumět hlubším kořenům problémů a chování, a dialektický rozhovor poskytuje prostor pro reflexi a vyjasnění protichůdných myšlenek. Díky tomu klienti získávají hlubší vhled do svého vnitřního světa a posilují svou schopnost vypořádat se s vlastními výzvami a dosáhnout pozitivních změn ve svém životě.
Jako terapeuti vedeme vědomí člověka přímo k bolestivým prožitkům a událostem a ty zpracováváme přímo uvnitř psýché. Ať už vstupujeme do regresních stavů, nebo pracujeme s nedávnými událostmi, tyto tři nástroje jsou účinnou kombinací pro transformaci traumatických událostí a pro prožívání uzdravujících zkušeností.
Terapie má vždy počátek ve vědomě prožívaných symptomech, kterými mohou být:
- Tělesné symptomy: všechny tělesné procesy, které jsme schopni vnímat na těle: napětí, tlak, bolest, chvění atd…
- Symptomy spojené s pocity: Jde o vnímání a uvědomování příjemných, nepříjemných nebo neutrálních pocitů které vznikají v reakci na vnější nebo vnitřní podněty (přitažlivost odpudivost)
- Symptomy jako jsou emoce, mentální stavy, myšlenky či nálady a dalších stavy mysli, jako je například úzkost, touha, odpor, klid nebo nepozornost, všechny symptomy projevujících se traumat, stavů ponížení, méněcennosti atd.
- Symptomy neuspokojivosti, prostého utrpení vycházejícího z existenční nejistoty, proměnlivosti, nestability nestálosti, nesvobody, disociace atd….
Každý vědomě prožívaný symptom je jako klíč, který odemyká brány duše.
Třetí pilíř: Kauzalita – rozhodování – jednání
V povaze věcí je dáno, že vnitřní i vnější podmínky můžeme upravovat. Že s nimi můžeme zacházet. Všechny podmínky, které na nás působí, můžeme modifikovat. Můžeme nakládat s tím, co nás obklopuje a stejně tak můžeme určitým způsobem zacházet i s tím, co na nás bezprostředně naléhá. Úprava podmínek, způsob, jakým vstupujeme do života, jak, kdy a co děláme, jak jednáme s lidmi, jak se rozhodujeme, co nebo koho bezprostředně ovlivňujeme svým jednáním, to je tím třetím pilířem.
Můžeme získat vědomí: první pilíř, můžeme přímo nahlédnout na motiv svého vlastního jednání: druhý pilíř, a konečně můžeme být těmi, kdo se svobodně a vědomě rozhodují. Těmi, kdo jednají ze svého Já. To znamená, že v tomto procesu je nezbytné mít vědomé Já, které se rozhoduje a jedná.
Každý den čelíme mnoha rozhodnutím, ať už jsou malá nebo velká, významná či nepatrná. A všechna musí být prováděna s vědomím. Nedovolme, aby se veškeré události jen tak přehnaly kolem nás a přijali jsme je jako ́osud ́ nebo Boží vůli. To by byla naprostá nevědomost. Osobní vůle vědomého Já se odráží právě v rozhodovacím procesu. Tato vůle řídí celý kauzální proces. Příčiny a následky našeho života. To je to, co utváří naši karmu, naši osudovost.
Jestliže jsme schopni nahlédnout na vnitřní procesy a jsme schopni si uvědomovat, které z nich jsou skutečným motivem našeho vlastního jednání, pak jsme schopni si uvědomit, že se můžeme rozhodovat o tom, jakým motivem se necháme vést a kterým ne. Můžeme se začít konečně svobodně rozhodovat. Víme, že svoboda je psychologicky definována možností rozhodnout se. Jestliže na něco nahlížím a nepohlcuje mě to, jestliže nahlížím na nějaký psychický proces, který je motivem mého jednání a mám možnost rozhodnout se, jestli z toho motivu budu jednat anebo jestli budu jednat jinak, tak už sami cítíte, že se tady dotýkáme výsostných vod, kterým říkáme vnitřní svoboda. Osvobození se od bezprostředního působení a naléhání vnitřních psychologických procesů však neznamená, že ty procesy zmizí. To je naprostá hloupost, naivita a jedna z nejrozšířenějších iluzí. Cílem je získat odstup a vyrovnanost vůči těmto procesům.
Svoboda není stav bytí, ve kterém přestanou existovat nepříjemné a nepřijatelné věci, ale schopnost reagovat jinak na to, co se mi děje, než být lapen v neviditelné síti předurčených reakcí a dokola jen slepě snášet „osud“.
Na tom, že své reakce můžeme kontrolovat, své jednání vědomě ovládat a rozhodovat se nikoli podle pudových schémat, ale jednat skrze etickou volbu a tím ovlivnit svůj budoucí osud není nic tajemného ani spirituálního. Je to psychologické zákonitost, která je popsána v Buddhově rozpravě o závislém vznikání. Prožívání je kauzální záležitostí a dá se s tím vědomě pracovat.
Jednání je tedy složkou, která má úplně stejný význam jako poznávání a uvědomování.